Moje metoda však není pouze pro osoby ohrožené nenávratným zdravotním postižením. Je pro každého, kdo si chce zlepšit zrak a nemuset používat dioptrické brýle nebo kontaktní čočky. Tak to bylo s ne o mnoho starší Markétou.

...přečtěte si, co vám chci říct..

Toto je zpráva, která může zachránit život vám a vašim blízkým. A zcela jistě výrazně zvýšit jeho komfort díky navrácení správného fungování vašeho zraku.

Když jsem vypracovat svůj vynález, bylo mi jen 17 let... a měl jsem málo populární koníček, kterým je kutilství. Tuto vášeň ve mně probudil můj milovaný dědeček, který prakticky neopustil svoji dílnu v garáži. Kdykoli jsem měl příležitost, trávil jsem čas s dědou, ten mě učil montovat, zpracovávat, řezat a navrhovat různé věci. Díky tomu jsem ve věku 8 let dokázal opravit rádio úplně sám... a ve 12 letech jsem mohl takové rádio vyrobit od základu. Děda na mě byl neuvěřitelně hrdý!

Postupem času jsem si však stále častěji všímal, že děda už nevidí tak dobře, jako dřív. Musel si vyměňovat skla v brýlích za stále tlustší. Při šťourání se ve všeličem si pomohl různými optickými nástroji. Ale pak po nich přestal sahat, protože i tak mu byly na nic. Spoustu věcí dělal „zpaměti” a „poslepu”, jak říkal. Začal jsem opatrně naznačovat, že by už neměl používat žádné nástroje, když tak špatně vidí... Ale on předstíral, že mě neslyší, nebo žertoval, že zná svou dílnu tak dobře, že by mohl postavit se zavřenýma očima tryskáč.

Pokud někoho strašně moc milujete a cítíte vůči němu úctu, je těžké mu něco říkat. I když jsem měl pocit, že se děda brzy zraní, nedokázal jsem ho zastavit ve správný čas. Kvůli tomu bohužel do konce života budu vinit sám sebe z toho, co se později stalo...

Jednoho dne mi už po škole volala uplakaná babička. Ukázalo se, že dědeček leží v nemocnici. Řezal dřevo na stolní kotoučové pile a nevšiml si, že čepel je příliš blízko jeho ruky... Krev byla prolita. Dědeček přišel o 2 prsty...

Byl jsem smutný a zároveň jsem zuřil. Když jsem vcházel do nemocnice, chtěl jsem na dědu křičet. Vmést mu: A neříkal jsem to?" Ale když jsem ho uviděl v nemocničním prádle, nemohl jsem nic říct. Dědeček se podíval na ovázanou ruku a smutně se usmál. „No, můj drahý, dobré časy skončily. Myslím, žes měl pravdu... Až příště zašpiním zdi od krve, babička mě vyhodí. Musím si odpustit to hrabání se v dílně..." – pokusil se žertovat, ale viděl jsem, že sotva drží slzy.

Myslel jsem, že mi pukne srdce. Věděl jsem, že dílna pro něj byla mnohem víc než jen skříně plné nářadí a šroubů. Byl to celý jeho svět. Spousta nezapomenutelných vzpomínek, včetně těch spojených se mnou.

Začal jsem přemýšlet, co můžu dělat, abych dědovi pomohl získat zpět jeho zrak. Hodně jsem četl na internetu a v knihách o struktuře očí a metodách korekce zraku. Většina vědců tvrdí, že jediným řešením je ošetření laserem nebo operace. Byl jsem ale sám vyděšený a nikdy bych se neodvážil dědovi něco takového navrhnout ,,Laser? Do oka? To dám radši přednost kulce do hlavy.” - řekl by určitě.

Proto když jsem se tedy dozvěděl o národní soutěži mladých vývojářů, okamžitě jsem věděl, že se toho zúčastním... A také jsem hned věděl, jaký typ pomůcky bych chtěl navrhnout.

Tato soutěž byla moje velká šance, protože finále mělo proběhnout v hlavním městě ve formě prezentace. Měli tam být ředitelé různých technologických společností a investoři. Doufal jsem, že někdo bude mít o můj nápad zájem a pomůže mi ho patentovat. A pak vynález vyprodukovat na mnohem lepších strojích, než jaké jsem mohl využít v garáži svého dědy.

Začal jsem intenzivně pracovat na pomůcce, která by pomohla opravit dědův zrak. Jeden z vědeckých článků se pro mě stal klíčovou inspirací. . Bylo tam napsáno, že naši prehistoričtí předci měli po celý život skutečně sokolí zrak Jak je to možné? Skládalo se to ze 2 věcí... opravdu jen 2 zraková cvičení:

Tyto životní podmínky přiměly lidi k tomu, aby se dívali skrz různé překážky (stromy, tráva, skály), a proto zaměřovali často a střídavě své oči na různá místa, která byla blízko i daleko. Díky tomu byly lidské oči prostě neuvěřitelně vycvičeny. Dnes bohužel již nejsou motivovány k praktickému tréninku každý den. A když začnou hůř vidět, dostaneme předepsány dioptrické brýle... které veškerou práci pro naše oční bulvy dělají za nás, což je ještě více zleniví! Je to cesta do nikam.

Proto jsem se při navrhování svého vynálezu snažil napodobit podněty, které motivovaly oči našich předků ke cvičení.

Moje verze zrakových cvičení musela být jednoduchá, koncentrovaná, a zároveň pro oči neúnavná. Proto jsem ji vypracoval ve formě brýlí, které místo skel mají membrány plné malých dírek, skrze které se člověk může dívat. Tyto brýle jsem nazval „multidotovými“ – protože vypadají, jako by byly hustě poseté tečkami.

Spočítal jsem, jaké by mělo být uspořádání a průměr otvorů a jaká by měla být vzdálenost celé membrány od lidského oka. Na tomto základě jsem sestrojil prototyp, který jsem spolu s dokumentací přinesl jednoho dne do školy. Chtěl jsem ho ukázat své učitelce dílen. Ona byla jediná ve škole, která měla možnost doporučit můj vynález tak, aby škola financovala moji účast v soutěži a cestu na finální prezentaci.

Neměli jsme se moc rádi, protože se mi dařilo opravovat její chyby, které dělala během hodin. Chtě nechtě, v technických záležitostech jsem měl často o něco více znalostí než ona. To se jí nelíbilo. Tvrdila, že tím že jí opravuji, ničím její autoritu. Ale nemyslel jsem si, že by mi udělala něco takového...

Po hodině techniky, když se spolužáci chystali odejít, jsem šel k učitelce a vysvětlil jí, co mám v plánu. Ukázal jsem jí prototyp s hromadou technických výkresů a výpočtů. Ale místo slov podpory nebo jakýchkoli otázek jsem okamžitě slyšel: „A něco takového má jako zlepšit zrak...? Ach, Gajevský, Gajevský, to že jsi vymyslel... Tahle hloupost je přece k ničemu. Neblázni! Neexistuje způsob, kdy bych takovou hloupost někde doporučila... styděla bych se něco takového ukázat vedení!

Myslel jsem, že se propadnu hanbou. Když spolužáci slyšeli tahle slova, přestali opouštět učebnu. Dívali se na to všechno jako na show. Učitelka si toho všimla a schválně, za pozornosti publika dodala zlomyslně: Pokud v tento projekt tolik věříš, tak prosím, jdi na tu soutěž s těmito brýlemi sám. Na vlastní náklady. Protože od školy na to určitě nedostaneš ani halíř... Na tvém místě bych zůstala doma, protože by ses jen ztrapnil. Ale v každém případě si rádi se třídou poslechneme, jak ti to šlo.“

Nemyslím si, že jsem se kdy v životě cítil víc ponížený. Beze slova jsem sbalil prototyp s dokumentací a opustil třídu, za doprovodu hloupého pokřikování spolužáků. Věděl jsem, že se můžu spolehnout jen na sebe. Moji rodiče měli v té době finanční potíže a já jim nechtěl dělat starosti. Proto jsem se rozhodl zaplatit za účast v soutěži a následující cestu vlastními úsporami. Během prázdnin jsem v restauraci umýval nádobí a šetřil. Našetřené peníze byly určeny na počítač, který jsem chtěl postupně stavět od nejmenšího šroubku. „Počítač počká. Děda je důležitější," pomyslel jsem si bez váhání.

Konečně přišel den soutěže. Po různých organizačních problémech, s nimiž vás nebudu nudit, jsem dorazil do haly, kde mladí konstruktéři představovali svá díla. Na místě jsem často překvapeně s úžasem sledoval, jak skvělé věci navrhli moji vrstevníci...

Mezitím se k mému stánku nepřiblížil ABSOLUTNĚ NIKDO. Navzdory davům v sále se nikdo s návštěvníků ani na okamžik nezajímal o mé multidotové brýle. Soutěžní komise mi zdvořile položila několik otázek a pak se bez komentáře přesunula na další pozici.

Byl jsem zničený. V uších mi zněla slova učitelky jak mi říká, abych nedělal hlouposti... Byl můj vynález opravdu bezcenný? Vypadalo to docela nenápadně, ale koneckonců ani bankomatová karta nevyniká ničím zvláštním... A tolik věcí s ní zvládnete!

Moje myšlenky však přerušil muž, který se právě přiblížil k vystavenému prototypu multidotových brýlí, které jsem vyrobil. Dal mi svoji vizitku a řekl, že zastupuje předsedu představenstva velké technologické společnosti. Okamžitě mi položil docela specifické otázky. Hodinu se mnou mluvil a dělal si poznámky. Nakonec řekl, že kdyby se předseda zajímal o můj projekt, ozvou se mi.

Prezentace skončila, soutěž byla rozhodnuta. Samozřejmě jsem to nevyhrál... Nevěřil jsem, že ten muž, se kterým jsem mluvil, mi ve skutečnosti později zavolá. Vrátil jsem se domů s pocitem úplného selhání. Díky své fantazii jsem už viděl, jak se mě učitelka techniky před celou třídou zeptá, jestli se můžu pochválit, jak to na soutěži probíhalo...

Ale o několik dní později jsem dostal telefon, který změnil celý můj život.

Byl jsem šokován, když se ukázalo, že mi volá předseda představenstva technologické společnosti, s jehož zástupcem jsem mluvil během prezentace. ,,Váš vynález potřebuje doladit. Vytvořil jste jej jen tak dobře, jak vám zázemí dovolovalo vybavení a materiály," řekl. „V mé společnosti budete mít k dispozici nejmodernější přístroje, nejnovější generace materiálů a podporu mých nejlepších zaměstnanců odborníků. Přijeďte k nám a s naší pomocí vytvoříte multidotové brýle, které zachrání zrak nejen vašeho dědečka, ale i celého lidstva."

Nemusel mě dlouho přemlouvat. A pak se všechno stalo velmi rychle, i když ve skutečnosti to trvalo celého 1,5 roku. Se souhlasem rodičů jsem přerušil studium a odjel jsem, abych vytvořil nový, vylepšený prototyp multidotových brýlí. Po mnoha pokusech se mi konečně podařilo získat výsledky, které ohromily největší odborníky na oftalmologii. Představte si, že...

...a to vše při plném osvětlení odpovídajícím polednímu slunečnímu světlu, stejně jako pri zanedbatelném osvětlení, které by bylo možné porovnat s osvětlením zapálené svíčky!

Zde je shrnutí, které jsme provedli s výzkumným týmem po naší studii:

K prvním lidem, kteří testovali moje multidotové brýle, byl můj děda. Volal mi každý den a s čím dále větší radostí informoval o tom, jak se mu zlepšuje zrak. 21. den jsem ve sluchátku slyšel: „Vidím tak skvěle, že si v dílně konečně ani u těch nejmenších šroubků nemusím pomáhat žádnou lupou. Nikdy v životě jsem neměl tak dokonalý zrak! Ty kluku, vždycky jsem věděl, že dosáhneš velkých věcí... Ale netušil jsem, že v tak mladém věku vyrobíš něco, co pomůže tolika lidem!" - děda neskrýval dojetí a hrdost.

Výsledky získané v testu byly potvrzeny nezávislým výzkumným střediskem v kanadském Torontu Do této chvíle pomohla moje metoda 23 tisícům lidí na celém světě. Každý z nich zlepšil svůj zrak a dosáhl ideální kvality vidění. Díky tomu je první – a jedinou! – metodou, jejíž účinnost při obnovení funkce zraku je 100 %. Žádné návštěvy u specialisty, žádný laser, žádný skalpel, žádné dioptrické brýle a kontaktní čočky...

Srdečně vás vyzývám k tomu, abyste vyzkoušeli multidotové brýle, které jsem navrhl. Toto je metoda prokazatelné účinnosti... 23 tisíc lidí se nemůže mýlit! A jejich doporučení jsou doprovázena výsledky 436 testů a 8 certifikátů nejprestižnějších výzkumných středisek na světě..

Moje metoda je pro každého, kdo se chce zbavit problémů se zrakem. Není důležitý věk, druh zrakové vady nebo závažnost problému. A to proto, že tato metoda...

Multidotové brýle můžete získat velmi jednoduchým způsobem. Stačí vyplnit formulář za 2 minuty a po několika dnech obdržíte balíček. To je pro vás nejjednodušší cesta. A zároveň nejúspornější. Proč?

Výroba multidotových brýlí je nákladná díky pokročilému zařízení a materiálům nejvyšší kvality. Chtěl jsem však, aby byla moje metoda dostupná všem mým krajanům, kteří ji potřebují – a ne jen bohatým. Proto jsem vyjednal, že prostřednictvím tohoto webu obdržíte multidotové brýle s atraktivním finančním příspěvkem 50% , za registraci ve slevovém klubu.

Děkuji, že jste si našli čas na přečtení mé zprávy. Jsem si jistý, že multidotové brýle vám pomohou znovu získat plně fungující oči – stejně jako pomohly mému dědovi a tisícům dalších lidí. Přeji vám, abyste si začali užívat že vidíte všechno jasně. Nakonec budete moci dělat cokoli, co vám předtím vada zraku neumožňovala. Myslete na to, že to jsou časy, které už se nikdy nevrátí... a dívejte se do budoucnosti s radostí!